Kamila Barbora Benáková: Za víčky

Položit se.

Hrudník se rytmicky zvedá při nádechu. Tělo hřeje.

Prameny vlasů padají na ramena, do čela, lepí se na víčka.

Víčka jsou součástí jemné hranice uvnitř a vně. Zavřít oči neznamená vidět víčka, ale

hlouběji vnímat vše ostatní. Pokud jsou zavřená, ohmatávají všudypřítomnost života v těle.

Výstava Za víčky otevírá prostor pro vnímání těla jako místa prožívání i vztahování se ke světu. Tělo se stává proměnlivou krajinou, kterou přesahujeme vlastním vnímáním a skrze niž si uvědomujeme svou křehkost i křehkost světa kolem nás. Výstava se pohybuje na hranici mezi vnitřním a vnějším světem, kde zavřené oči otevírají jiný způsob vnímání. Prostor propojuje pletený cop, který se stává fyzickou vazbou mezi jednotlivými částmi instalace a spojuje fotografie s malbami. Cop zde není pouze motivem vlasů, ale také obrazem vztahů, které nás utvářejí. Odkazuje k důležitosti vzájemnosti a spoluprožívání. Jednotlivé prameny získávají pevnost teprve ve vzájemném proplétání. Stejně tak se napříč výstavou vracejí motivy plodů, jablek a vody, jsou to obrazy, které nelze jednoznačně uchopit. Jsou tichými archetypy života, v nichž se každodennost setkává s tím, co ji přesahuje. Jednotlivá díla nevytvářejí uzavřený příběh. Nabízejí prostor, v němž se divák může pohybovat podobně jako ve vlastním těle, přibližovat se, vzdalovat, zastavovat a znovu navazovat vztahy mezi obrazy i vlastní zkušeností.