Karolína Netolická: Vertikální horizonty

Výstavu Vertikální horizonty otevírá obraz, který můžeme číst dvěma způsoby. Sledujeme-li ho na výšku, stojí před námi Horolezec – postava mířící vzhůru, ke hvězdám, k nedosažitelnému. Kdybychom ho otočili na šířku, promění se ve Věčný spánek. Moment, kdy se člověk znovu propojí s přírodou a bezprostředně splyne se vším kolem sebe, s rostlinami, kořeny, se zemí… Karolína Netolická v této výstavě zkoumá právě tento pohyb, který kolísá mezi vertikálním a horizontálním. Mezi tím, k čemu se vztahujeme, a tím, kam se nakonec navracíme.

Vertikální horizonty zároveň mapují cestu a různé tvůrčí etapy, jimiž Karolína v posledních letech prošla. Od drobných, ornamentálních kreseb mikrotužkou a tuší, přes objevení suchého pastelu v kombinaci s velkými plátny, až po práci s keramickou hlínou a nově i prostorovými objekty – reliéfy, které vznikají přímo v krajině. S proměnou formátu a média se přirozeně proměňovala i východiska její tvorby. Od vnějšího, socioekologickou a filozofickou četbou podloženého pohledu na témata, která zpracovává, k mnohem niternějšímu, tělesnějšímu vnímání a přístupu.

Jedním ze zdrojů Karolíniny tvorby je osobní mytologie. Ta pramení z potřeby jasně pojmenovávat jevy, témata a motivy, které rozvíjí, racionalizovat tvůrčí proces a plně mu porozumět. Pokud do její soustředěné práce vstoupí náhoda, tak v podobě krátkého záblesku, živého momentu, který ale nikdy nepřeváží nad řádem – nestává se řídícím principem. Zmíněná postava horolezce je přímým odkazem k vertikalitě, stejně jako archetypy hvězdáře nebo básníka, s nimiž ve své tvorbě také dlouhodobě pracuje. Trojici přirozeně spojuje nebe, liší se ale způsob, jakým se k němu vztahují – horolezec se ho touží dotknout, hvězdář prahne po tom, aby ho prozkoumal, a básník se umí jen tiše dívat. V obraze nemusejí být vždy přiznaní. Často představují spíše širší ideový rámec, který provazuje autorčinu dosavadní práci než konkrétní, tělesné bytosti zobrazené na plátně.

Horizontála v díle Karolíny Netolické naproti tomu stahuje náš pohled dolů, k zemi. Je pozvánkou do světa, který zůstává našim očím téměř skrytý. V sádrových reliéfech, které vznikají v plenéru – z hlíny sebrané na poli, překryté igelitem a sádrovým obvazem –, autorka nezachycuje krajinu jako výsek reality, ale jako svébytný mikrokosmos. Je to prostor bohatě protkaný organickými strukturami, rostlinami, půdními organismy a drobným hmyzem – svět, který existuje mimo naši každodenní pozornost.

Při tvorbě v plenéru je pro Karolínu určující samotný proces, okamžik zpřítomnění, ve kterém dochází k propojení s krajinou. Z této potřeby vychází i volba materiálů, s nimiž experimentuje, a stále výraznější důraz na haptický prožitek. Její figurální keramické objekty jsou přímým vyústěním tohoto hledání – jako kdyby torza, která nacházíme v jejích velkoformátových pastelech, opouštěla plochu obrazu a vstupovala do prostoru. Dotyk – akt (s)tvoření, který suchý pastel na plátně naznačuje, se v keramice zhmotňuje.

Zatímco ve svých starších cyklech pracuje Karolína často s anonymizovanými figurami bez tváří a tematizuje neviditelná rizika, kterým jsme vystaveni, výstava Vertikální horizonty volí polohu o poznání vitalističtější, radostnější a smířlivější.Vertikální horizonty jsou oslavou mikrokosmu, obratem od odcizení k blízkosti, od vnějšího k osobnějšímu. Nepředstavují antagonismus, ale dvě polohy téhož gesta. Vyjadřují, že snaha vztahovat se k něčemu, co nás přesahuje, a niterná potřeba splynout s tím, co nás ukotvuje, nejsou dvě protichůdná nutkání, ale jedna touha – po tom být s něčím spojeni, nebýt v tomto světě sami.