Sára Skoczková, David Tureček: Individuum

Společná instalace Sáry Skoczkové a Davida Turečka v Galerii 105 je průsečíkem témat, které oba umělci ve své tvorbě řeší. Spojuje je niterná potřeba prohlédnout skrze fyzickou skořápku do emoční roviny a současně pozorovat, jak se emoce a pudovost propisují do fyzického těla. Společná instalace je výsledkem přirozené snahy najít a pojmenovat témata, v nichž se tvorba dvou mladých umělců, kteří spolu žijí a zároveň pracují ve společném ateliéru, potkává.

Název výstavy Individuum tak zrcadlí nutkavou potřebu Davida Turečka nahlédnout do procesu utváření osobnosti a rozpoznat vlivy, které ji formují, stejně jako hledání skryté individuality člověka uvnitř jeho tělesné schránky, kterou Sára Skoczková vnímá jako křehkou a pomíjivou. Oběma autorům je vlastní introspektivní přístup, spojuje je niterné úsilí prohlédnout skrze fyzickou skořápku do emoční roviny a současně pozorovat, jak se emoce a pudovost člověka propisují do fyzického těla.

David Tureček se ve své tvorbě často vrací do dětství. Je pro něj obdobím zvýšené senzitivity a bezprostřednosti, čistoty člověka. Fascinuje ho tvárnost typická pro ranou fázi života.

Parafínový Chlapec je odlitý z bílého vosku, materiálu, který je definován svou proměnlivostí a náchylností – uchová každý otisk. Je zachycen v onom zlomovém věku, kdy se začíná projevovat jeho vzdor a houževnatost, v okamžiku, kdy si uvědomuje svou individualitu. Podobné motivy se objevují i u Chlapečka v holínkách, sochy určené pro pohraniční obec Doubice. Směsice raubířství a nevinnosti v jeho výrazu ubírá na intenzitě emocím, které vzbuzují německé holínky nalezené dítětem kdesi na půdě po původních obyvatelích odsunutých po roce 1945.

V prvním patře galerie se setkáváme s jeho Měchýři. Primitivními organismy, které jsou inspirovány Descartovým pojetím přírody – ta je vnímána jako slepý mechanismus, který je nevědomě řízený svými prvotními instinkty a reflexy. Tvar Měchýřů se váže na dětskou vzpomínku na rybí plynový měchýř: „Otec mi vložil do rukou tento orgán se slovy, že je to její duše. Vzpomínám, jak se mi v rukou ocitl odhalený, bezbranný, poddajný tvar, kterého si vážím, ale zároveň mě láká prasknout ho jako igelitový sáček, bojím se ale. Proč jsou dvě? Je to živé? Ublížil bych tomu? Mám plno otázek. Po nějaké době splaskne sám. Je pryč a já se začínám štítit. Tento zážitek přesvědčivě uspokojil mé metafyzické otázky, a tak abstraktní pojem jako duše, dostala podobu a vlastně i funkci mezi orgány. Skvělé vysvětlení, kdyby okolí dovolilo, věřím tomu stále.“

Díla Sáry Skoczkové mohou na první pohled působit dojmem neživých objektů. Nad jejími tělesnými schránkami, které svým tvarem připomínají kosti, mušle či lastury, se vznáší otázka: Co uvnitř člověka zůstává ukryté před vnějším světem?

Její betonová Ulita si ve společné instalaci našla místo v blízkosti Měchýřů. Může pro ně být bezpečným, klidným a tichým místem – útočištěm, které každý podvědomě hledá. Analogicky k Měchýřům, jednoduchým organismům, které se mohou stáhnout do Ulity, se i člověk může uzavřít, schovat sám do sebe.

Žebra v podkroví galerie odkazují k bezpečnému prostoru uvnitř našich těl. Můžeme vstoupit dovnitř a nechat se jimi obejmout – plně vnímat ochranu, kterou poskytují, a současně pocítit znepokojení z jejich pevného sevření, které může i sužovat.

Podobně jako Žebra, také Kokony následují přirozené zákonitosti růstu a stavby těla. Jejich subtilní konstituce, kostra potažená tenkým pláštěm, je přímým odkazem k náchylnosti. Světlo v kombinaci s jejich napjatým povrchem probouzí očekávání a aktivitu – co je odložené, číhající v jejich vnitřním prostoru?

„Interpretace soch je otevřená. Mám své téma, ale zároveň chci nechat divákovi možnost najít si to své. Necítím nutnost popisovat jejich hlavní význam. Snad jen poukázat na to, co bývá skryté a co je viděno. Nechat působit emoce v blízkosti objektů, či jen nahlédnout do nás samých. Zastavit se a naslouchat.“